Příběh Plastenco - část I.

Architektura je k ničemu, když…

Už dlouhá léta se zabývám výzkumem využití recyklátu PET v architektuře a designu. K tomuto tématu mě kdysi přivedl Michael Reynolds a jeho alternativní obydlí z odpadového materiálu. Od prvopočátečního šoku, který jsem z šíleného Američana měla, v mých očích postupně stoupal až na piedestal a stal se mým idolem. Samozřejmě, trošku přeháním. Ale jedna věc mě doopravdy inspirovala. Michael tehdy řekl, že škola architektury je k ničemu, když neřeší problémy světa. Zasáhlo mě to.

Bylo mi 25, školu jsem právě dodělala, a měla jsem úplně stejný pocit. Psal se rok 2010. Objevily se zmínky o plastových ostrovech v oceánu, blížící se katastrofě a já, hotová architektka jsem ani nehnula prstem? Ta představa byla nesnesitelná – napadlo mě, že škola chrlí spoustu lidí, hotových architektů, úplně stejně neschopných hnout prstem.

Celá má široká rodina má pedagogické kořeny. Chtěla jsem být učitelkou, ale pro rodiče, kteří jediní se profesi vyhnuli, to nebylo dost prestižní povolání. Takže směr byl jasný: architektura a ambice na stavění domů. Jenže člověk se osudu nevyhne. Může si to ale udělat po svém, tak, jak jsem si to udělala já: architektura ano, ale výzkum, vývoj a výuka.

A PETMAT. A nakonec i Plastenco.

Autorka: Ing. arch. Kateřina Nováková, PhD.